Úvod
Záškrt (diftérie) patří mezi akutní závažná infekční onemocnění vyvolaná toxin produkujícími bakteriemi Corynebacterium diphtheriae a Corynebacterium ulcerans (vzácně C. pseudotuberculosis). Zdrojem onemocnění je nemocný člověk nebo člověk v rekonvalescenci, případně bezpříznakový nosič toxigenního kmene, nebo zvíře. C. ulcerans a C. pseudotuberculosis, způsobují primárně zoonotické infekce, ale mohou také vyvolat onemocnění u lidí. Infekce C. ulcerans je spojena s onemocněním klinicky nerozlišitelným od onemocnění způsobeného toxigenními kmeny C. diphtheriae. Původce záškrtu se přenáší především kapénkovou cestou při úzkém kontaktu s nemocným nebo asymptomatickým nosičem. Možný je také přímý kontakt s kožními lézemi infikované osoby. V případě infekcí způsobených C. ulcerans může dojít k přenosu ze zvířat na člověka, zejména při úzkém kontaktu s domácími zvířaty (nejčastěji psy a kočkami), která mohou být asymptomatickými nosiči bakterie. Přenos alimentární cestou kontaminovanými nepasterovanými mléčnými výrobky je v současnosti v zemích Evropské Unie vzácný.
Záškrt nabývá na významu kvůli rostoucímu individuálnímu cestování a nárůstu hromadných relokací uprchlíků, žadatelů o azyl a přistěhovalců ze zemí, kde je záškrt stále endemický. Import v kombinaci s rostoucí váhavostí ohledně očkování v neendemických zemích, časté cestování do endemických zemí a vyvanutí imunity u očkované populace vede k tomu, že se záškrt znovu objevuje a stává se rizikem i pro běžnou necestující populaci.
Popis onemocnění
Záškrt nejčastěji postihuje horní cesty dýchací a projevuje se bolestí v krku, zvýšenou teplotou, dysfagií, chrapotem a celkovou schváceností. Charakteristickým klinickým nálezem je tvorba pevně lpících šedožlutých až šedobílých pseudomembrán na sliznici tonzil, hltanu nebo hrtanu, které mohou vést k obstrukci dýchacích cest. Nejzávažnější klinickou formou záškrtu je maligní respirační forma vyvolaná C. diphtheriae s tvorbou pablán v dýchacích cestách, s mohutným otokem v oblasti krku a s obturací dýchacích cest s postižením dalších orgánů, především myokardu a periferního nervového systému. Smrtnost u respiračního záškrtu se i přes léčbu v současnosti pohybuje mezi 5 až 10 %; u dětí do 5 let a u osob nad 40 let dosahuje až 20 %. V důsledku působení difterického toxinu mohou vznikat závažné systémové komplikace, zejména myokarditida, poruchy srdečního rytmu a periferní neuropatie, které jsou hlavní příčinou morbidity a mortality onemocnění. Vzácně se může záškrt manifestovat také jako kožní infekce s chronickými ulceracemi.
Epidemiologie onemocnění
Historicky se ve světě obrovské epidemie záškrtu vyskytovaly přibližně každých 10 let, v mírném pásmu v chladnějších měsících roku, v tropech se sezónní trendy smazávaly. Primárně byly postiženy neočkované děti do 15 měsíců věku a dospělé osoby v populaci s nízkou proočkovaností. V zemích s endemickým výskytem záškrtu se může u 3 až 5 % zdravých osob vyskytovat nosičství C. diphtheriae v nosohltanu. V tropických zemích mohou kožní léze záškrtu působit jako rezervoáry infekce, ze kterých se může vyvinout respirační forma.
Před zahájením očkování ve 40. letech 20. století byl záškrt jednou z hlavních příčin dětské nemocnosti a úmrtnosti. Zavedení rutinní imunizace kojenců a malých dětí po 2. světové válce vedla v ČR k dramatickému snížení výskytu záškrtu. Očkování proti záškrtu poskytuje dlouhodobou, ale ne celoživotní ochranu. Pokud dojde k přerušení očkování proti záškrtu, může dojít opět k obrovským epidemiím záškrtu, jak se potvrdilo v 90. letech 20. století ve státech bývalého Sovětského svazu. V nedávné době byly hlášeny epidemie záškrtu zejména z Venezuely, Jemenu, Bangladéše a Indie. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou nejrozsáhlejší epidemie v roce 2026 hlášeny z Austrálie a Nigérie a zemí subsaharské Afriky.
Ve většině evropských států se záškrt objevuje sporadicky, pouze s výjimkou Lotyšska, kde se šíří nadále endemicky v důsledku předchozí velké epidemie záškrtu. Ve zprávách Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) k surveillance záškrtu v zemích EU/EHP byly pravidelně každý rok hlášeny pouze ojedinělé případy vyvolané C. diphtheriae a C. ulcerans. V poslední dostupné souhrnné zprávě za rok 2018 publikované v roce 2021 je uváděno celkem 29 hlášených případů vyvolaných C. diphtheriae a 33 případů vyvolaných C. ulcerans. Většina z těchto případů byla hlášena z Německa (26x), Francie (9x), Velké Británie (11x) a Švédska (5x).
V roce 2022 ECDC zaznamenalo nárůst hlášených případů záškrtu mezi migranty, kteří přicházejí do zemí EU/EHP. Od začátku roku 2022 do 10. ledna 2023 bylo evidováno 244 případů záškrtu v následujících osmi zemích EU/EHP: Rakousko (63x), Belgie (25x), Francie (14x), Německo (116x), Itálie (2x), Nizozemsko (5x), Norsko (7) a Španělsko (1x). Případy byly hlášeny také ze Švýcarska (25x) a Spojeného království (73x), čímž se celkový počet hlášených případů záškrtu v Evropě zvýšil na 331. Většina z těchto případů měla kožní formu onemocnění (230 případů), 46 případů mělo respirační formu záškrtu, šest případů mělo respirační i kožní projevy, 30 případů bylo asymptomatických a u 19 případů informace chyběly. Všechny případy byly způsobeny toxigenní bakterií C. diphtheriae a většina byla zjištěna u mužských migrantů ve věku 8‑49 let.
Výsledky mezinárodní séroprevalenční studie v 18 zemích EU/EHP u osob ve věku 40‑49 a 50‑59 let ukázaly významný nedostatek protilátek proti záškrtu v dospělé populaci ve většině hodnocených zemí jako následek poklesu postvakcinační imunity, což bylo znatelné již v sérologických přehledech provedených v roce 2001 v ČR; antidifterická imunita české populace byla na dobré úrovní pouze u populace do 50 let věku.
V bývalém Československu umíralo před zavedením očkování na záškrt každý rok několik set osob, většina do 14 let věku. Nejvyšší nemocnost záškrtem byla v českých zemích zaznamenána v průběhu druhé světové války; v roce 1943 bylo evidováno 347 případů na 100 000 obyvatel, na záškrt onemocnělo téměř 40 000 osob, smrtnost se pohybovala mezi 5‑8 %. Nemocnost po roce 1945 byla dlouhodobě nejvyšší ve věkové skupině 5‑9 let, například v roce 1955 výrazně přesáhla výskyt v ostatní populaci a činila 70 případů na 100 000 obyvatel. Po zavedení povinného očkování v Československu v roce 1946 (Zákon č. 189/1946 Sb., o povinném očkování proti záškrtu) se podařilo významně snížit nemocnost a úmrtnost na záškrt ve všech věkových skupinách. Nemocnost prudce klesala až do začátku 70. let, kdy došlo k přerušení endemického výskytu onemocnění, a od roku 1974 se vyskytovaly jen ojedinělé případy onemocnění; poslední případ záškrtu v ČR byl hlášen v roce 1995.
Po 27 letech bez výskytu se záškrt v České republice znovu objevil v roce 2022, kdy bylo hlášeno 5 případů onemocnění; rodinný klastr tří případů kožní formy záškrtu vyvolané toxin produkující bakterií C. diphtheriae a dva případy vyvolané toxin produkující bakterií C. ulcerans, 1x kožní forma a 1x faryngeální forma. V roce 2023 bylo evidováno již 7 případů onemocnění a v letech 2024‑2025 dalších 22 případů. V roce 2024 bylo zaznamenáno první úmrtí na záškrt v České republice od roku 1969. V roce 2026 byla hlášena další dvě možná úmrtí (dítě 3 roky a dospělý 51 let).
Možnosti očkování a očkovací látky
Proti záškrtu jsou dostupné účinné vakcíny. Vakcíny proti záškrtu jsou založeny na difterickém toxoidu, modifikovaném bakteriálním toxinu, který indukuje ochranné antitoxinové protilátky typu IgG. Očkovací látky proti záškrtu obsahují inaktivovaný toxin (toxoid/anatoxin) adsorbovaný na adjuvans. Podle doporučení WHO by ve vakcíně proti záškrtu, která se používá k očkování dětí do 6 let věku, nemělo být množství difterického anatoxinu nižší než 30 IU na dávku (D). Pro starší děti a dospělé jsou určeny vakcíny se sníženým obsahem difterického anatoxinu (d), což minimalizuje reaktogenitu v místě vpichu. Tato nižší dávka je stále dostatečná k navození protilátkové odpovědi u starších dětí a dospělých. Difterický toxoid je jednou z nejbezpečnějších dostupných vakcín. Jedinci s hladinou protilátek proti difterickému toxinu vyšší než 0,1 IU/ml jsou považováni za plně chráněné před onemocněním.
Očkování vedlo k významnému poklesu výskytu záškrtu na celém světě. Aby nedocházelo v populaci k epidemiím záškrtu, musí kolektivní imunita navozená očkováním dosahovat 80 až 85 %. Optimální počet požadovaných posilovacích dávek a interval mezi dávkami není stanoven.
WHO doporučuje jako podklad pro vybudování celoživotní imunity v základním očkování tři dávky vakcíny proti záškrtu a k jejímu posílení a udržení aplikovat do adolescentního věku další tři posilovací dávky; první posilovací dávka by měla být podána nejlépe během druhého roku života (12‑23 měsíců), druhá ve 4‑7 letech a třetí ve věku 9‑15 let. V ideálním případě by mezi posilovacími dávkami měl být interval alespoň 4 roky.
Po třídávkovém základním očkování vakcínou proti záškrtu, tetanu a pertusi (DTP) má 94 až 100 % dětí ochranné hladiny protilátek proti záškrtu vyšší než 0,01 IU/ml. Základní očkování nechrání jedince celoživotně. Při absenci přirozeného boostrování imunita po základním očkování postupně slábne a k zajištění trvalé ochrany jsou potřebné posilovací dávky.
V současné době je pro pediatrické použití ve světě k dispozici difterický anatoxin výhradně v kombinaci s tetanickým anatoxinem (T) jako DT, nebo s antigeny proti tetanu a pertusi (DTaP nebo DTwP) a případně dalšími složkami, například proti virové hepatitidě B, poliomyelitidě a onemocnění způsobeným Haemophilus influenzae typ b; v ČR se v kombinovaných vakcínách používá acelulární pertusová složka s purifikovanými pertusovými antigeny (aP). Po celém světě jsou používané široké škály očkovacích schémat, v rámci některých se aplikuje více než sedm dávek vakcín obsahující difterický anatoxin.
Pravidelné očkování dětí v ČR proti záškrtu
V ČR dostanou děti v rámci pravidelného očkování podle vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem ve znění platném v době vydání tohoto doporučení, celkem 5 dávek vakcíny proti záškrtu.
K základnímu očkování a přeočkování kojenců a batolat proti záškrtu se v ČR používá kombinovaná vakcína proti šesti infekčním onemocněním (hexavakcína), proti difterii, tetanu, pertusi, virové hepatitidě B, poliomyelitidě a onemocnění způsobeným Haemophilus influenzae typ b (vakcína DTaP‑HBV‑IPV).
Základní očkování sestává ze dvou dávek (s intervalem nejméně 8 týdnů) nebo tří dávek (s intervalem nejméně 4 týdny) v souladu s očkovacím kalendářem platným v ČR. Ve schématu 2 + 1 probíhá u donošených dětí od věku 8 týdnů, druhá dávka se aplikuje za 2 měsíce, tj. ve čtyřech měsících života dítěte. Přeočkování se doporučuje nejdříve za 6 měsíců po poslední dávce očkování, ideálně v 11 ‑ 13 měsících života.
U nedonošených dětí se očkuje ve schématu 3 + 1, očkování je potřeba zahájit včasně, od 6 týdnů, kdy mezi jednotlivými dávkami základního očkování je minimální interval 4 týdny, přeočkování má být provedeno nejdříve za 6 měsíců po poslední dávce základního očkování.
Přeočkování proti záškrtu, tetanu a pertusi se provede očkovací látkou proti těmto infekcím s acelulární pertusovou složkou (DTaP) v 5 letech věku dítěte.
Další přeočkování se provádí v 10 letech věku dítěte vakcínou proti difterii, tetanu, pertusi a poliomyelitidě (dtap‑IPV). Pokud z nějakého důvodu došlo ke zpoždění podání posilovací dávky, může být podána bez nutnosti opakování primárního očkování.
Přeočkování v dospělosti
Řada evropských států doporučuje podání booster dávek očkování proti záškrtu pro dospělé v pravidelných desetiletých intervalech po celý život, případně pokud cestují do zemí s výskytem záškrtu. Stejně postupuje také CDC a řada dalších národních zdravotnických institucí. ECDC doporučuje booster dávku proti záškrtu cestovatelům, kteří se vydávají do zemí s endemickým výskytem nákazy. Zvláštní pozornost by měla být věnována zdravotníkům, kteří jsou vystaveni většímu riziku kontaktu s C. diphtheriae.
K přeočkování lze použít, pokud je dostupná, kombinovanou vakcínu proti difterii a tetanu (dt), obsahující purifikovaný tetanický anatoxin a snížené množství difterického anatoxinu; protektivní účinek je cca 10 let. V případě podání profylaktické dávky proti tetanu po úrazech doporučuje WHO použít kombinovanou vakcínu (dt) namísto monovalentní vakcíny za cenu mírného zvýšení frekvence lokálních reakcí v místě vpichu.
Osoby neočkované nebo bez dokumentace o provedeném očkování
U dětí, které dokumentaci o očkování nemají, bude zahájeno očkování podle záchytných schémat. Do sedmých narozenin se u dětí používají pro primovakcinaci DTaP kombinace, tedy hexavakcína. Od 7 let se používají pouze dtap kombinace (tedy dtap nebo dtap‑IPV) podle doporučení ČVS ČLS JEP https://www.vakcinace.eu/data/files/downloads/doporuceni_cvs_ockovani_uprchlicifinal_7_3_20221.pdf
U dospívajících a dospělých s neznámým vakcinačním statusem nebo s nedokončenou vakcinací proti difterii, tetanu a pertusi je možné aplikovat kombinovanou očkovací látku proti difterii, tetanu, pertusi (1 dávka dtap vakcíny ‑ Adacel nebo Boostrix) nebo alternativně při její nedostupnosti dtap‑IPV (Boostrix‑IPV, Adacel‑polio). Dosud neočkovaným se postupně aplikují celkem tři dávky kombinované vakcíny; druhá dávka vakcíny má být podána měsíc po první dávce, třetí dávka vakcíny se aplikuje šest měsíců po první dávce, aby se optimalizovala ochrana proti onemocnění.
Doporučení přeočkování proti záškrtu
K udržení dostatečné imunity u jednotlivců v ČR je při prvním přeočkování dospělých osob proti tetanu ve 25 letech doporučeno aplikovat kombinovanou vakcínu proti pertusi, záškrtu a tetanu vakcínami se sníženým obsahem antigenů (Adacel, Boostrix), i vzhledem k zvýšenému výskytu případů pertuse a záškrtu v posledních letech.
Přeočkování proti záškrtu v dospělosti doporučujeme provádět v pravidelných intervalech každých 10 let, ideálně v případě dostupnosti kombinovanými vakcínami proti záškrtu a tetanu (dt vakcína v ČR sice v současnosti není dostupná, ale používá se např. na Slovensku), nebo kombinovanými vakcínami proti tetanu, záškrtu a pertusi (dtdap vakcína), případně kombinovanými vakcínami proti tetanu, záškrtu, pertusi a poliu (dtap‑IPV vakcína).
Skupina dospělých nebo i dětí po transplantaci krvetvorných buněk
Pacienti po alogenní i autologní transplantaci krvetvorných buněk (HSCT) ztrácejí specifickou imunitu a pohlíží se na ně jako na jedince dosud neočkované. Vyžadují proto kompletní primovakcinaci. Očkování proti tetanu a difterii se neprovádí samostatně, ale standardně v kombinaci s pertusí (případně s poliomyelitidou):
Načasování: Zahajuje se obvykle 6 až 12 měsíců po transplantaci (při stabilním stavu bez aktivní závažné reakce štěpu proti hostiteli ‑ GvHD a bez intenzivní imunosuprese).
Schéma: Aplikuje se 3dávkové základní schéma v intervalech 0 ‑ 1 (až 2) ‑ 6 až 12 měsíců (minimální interval mezi 1. a 2. dávkou je 4 týdny).
Volba očkovací látky:
U dospělých a dětí od 7 let: dtap (např. Adacel, Boostrix) nebo dtap‑IPV. Některá mezinárodní doporučení (např. CDC) zvažují pro první dávky i plnodávkovou DTaP k navození robustnější odpovědi, v běžné praxi u dospělých se však standardně používá dtap.
U dětí do 7 let: standardně pediatrická kombinace DTaP jakou součást hexavakcíny v rámci obnovy celého spektra.
Přeočkování (booster): Po dokončení třídávkového primárního cyklu se pokračuje v pravidelném přeočkování (dt/dtap) každých 10 let.
Mimořádné očkování
Na základě § 80 odst. 1 písm. i) a § 69 odst. 1 písm. g) zákona č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů v platném znění, se po schválení Ministerstvem zdravotnictví (MZ) v ohnisku nákazy zahajuje mimořádné očkování a preventivní podání léčiv (profylaxe) u neimunních dospělých osob, resp. u osob bez dokladu o očkování, které byly v epidemiologicky významném kontaktu s potvrzeným případem onemocnění.
Schváleno výborem České vakcinologické společnosti ČLS JEP dne 16. 10. 2026.
Reference
- David L. Heymann. Control of Communicable Diseases Manual, 21th Edition. Washington, APHA Press, 2022. 750 s. ISBN: 9780875533230
- Gower CM, Scobie A, Fry NK, et al. The changing epidemiology of diphtheria in the United Kingdom, 2009 to 2017. Euro Surveill. 2020;25(11):1900462. 10.2807/1560‑7917.
- Berbers G, van Gageldonk P, Kassteele JV, et al. Serosurveillance Study Team. Circulation of pertussis and poor protection against diphtheria among middle‑aged adults in 18 European countries. Nat Commun. 2021 May 17;12(1):2871.
- Kříž, B. Sérologický přehled ČR v roce 2001 ‑ Záškrt (Diphtheria) In Kříž, B. et al. Víceúčelový sérologický přehled protilátek proti vybraným infekcím, u nichž se provádí očkování. Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2003; 12 (příloha 1): 9‑12.
- ECDC. Diphtheria ‑ Annual Epidemiological Report for 2018; dostupné online na: https://www.ecdc.europa.eu/en/publications-data/diphtheria-annual-epidemiological-report-2018
- ECDC, Communicable disease threats report, 9-13 January 2023, week 2; dostupné on-line na: https://www.ecdc.europa.eu/en/publications-data/communicable-disease-threats-report-9-13-january-2023-week-2
- Havers FP, Moro PL, Hunter P, et al. Use of Tetanus Toxoid, Reduced Diphtheria Toxoid, and Acellular Pertussis Vaccines: Updated Recommendations of the Advisory Committee on Immunization Practices - United States, 2019. MMWR Morb Mortal Wkly Rep. 2020 Jan 24;69(3):77-83.
- WHO. Diphtheria vaccines: WHO position paper ‑ August 2017. Weekly Epidemiological Record, 2017, vol. 92, 31.
- CDC: https://www.cdc.gov/vaccines/hcp/imz-best-practices/altered-immunocompetence.html
- SÚKL. SPC ADACEL
- SÚKL. SPC Boostrix